Regeneračné cetrum ezofit

Zázrakom prírody je ľudské telo, ktoré sa dokáže samo regenerovať. Nebráňme mu v tom.

Karma a naše děti

Ve svých knihách i článcích se snažím opatrně vysvětlovat, že nežijeme ani poprvé ani naposledy. Pro někoho je to informace normální; zná ji např. skrze východní nauky nebo si ji uvědomuje skrze sebe (poznává, že tu na Zemi není poprvé). Pro jiné – třeba pro křesťany – je to holý nesmysl. A kdybych to psala o pár století dříve, tak by mě za to upálili.

Žijeme v požehnané době
Jsme kde jsme: žijeme v požehnané zemi i v požehnané době. Nikdo nás za naše názory netýrá, v tom je to oproti době dřívější lepší. Složitější je to však v tom, že přibylo různých nabídek seberealizace od technických vymožeností až k nejrozmanitějším duchovním kurzům, akcím, směrům v takovém množství, že mnohdy k pravdě hlubší ani nedojdeme. Uvízneme si ve svém určitě a zaručeně pravdivém – a v tom „jedeme“ jak nám duše dovolí. Někdo celý život – potom žijeme tzv. na dluh a ovoce svého neblahého počínání sklidíme až v životech dalších.
Jiný člověk nemusí na pomoc čekat tak dlouho a k pravdě se dovede už v tomto životě např. tím, že vážně onemocní. Lidí s rakovinou znám mezi léčiteli a „šiřiteli duchovního pokroku“ v Čechách několik.
A při nemoci už je nějak jedno čemu jsme věřili, co jsme šířili a v čem jsem se cítili fakt dobří. Nemoc nás přišla napomenout, že to s naším směrem uvažování není právě o.k. Kdo to unese a přizná si, že se mohl (a velmi hluboce) mýlit, ten má šanci se se svým způsobem myšlení posunout hodně vzhůru. Kdo dál stagnuje, „je odejit“ – předčasně umírá.
A jestli někdy potkala rakovina mě? Ano, čtyřikrát. Mám povahu takovou, že jsem hodně snaživá a k tomu hodně zarputilá. Fakt se snažím a k tomu se mi nechce do věcí „šlápnout“, když reakce druhých (hlavně mých nejbližších) nejsou se mnou souhlasné. A tak se po svém snažím a ustupuji a přizpůsobuji a jdu až na samou hranici sebeúcty. Až jsem už jenom takový „špinavý hadr“, větší hodnotu nemám… a jsem na konci. Potom přijde napomenutí a já zase prokáži svou snaživost. Takže do čeho se mi nechtělo, to měním v myšlenkách během setiny vteřiny a v praxi během několika minut– čímž si zachraňuji život. Nikoho k tomuto postupu nenabádám, spíš to berte jako odstrašující případ. Napomenutí ve smyslu že dostanu rakovinu přišlo když jsem se nechtěla rozvádět, když jsem se nemohla sebrat z „neštěstí“ po rozchodu s partnerem… naposledy to bylo před pár lety, kdy jsem uslyšela tato slova: „Jsi přesně v situaci, kvůli které tvůj otec zemřel na rakovinu.“ A potom jakoby Bůh na mě ukázal prstem a dodal: „Teď jsi na řadě ty… Děláš úplně to samé jako otec – snažíš se druhého zachraňovat, nějak s ním vyjít a dobře víš, že to bez jeho vstřícnosti nejde. Dávno tu nemáš být, nemáš tu co dělat. Zachraňuješ nezachranitelné.“

Volíme si postoj, který nám vyhovuje
Všechno je vždycky trochu jinak nežli jak si myslíme, že to je. Existují přinejmenším dvě možnosti, ze kterých si můžeme vybrat. Ovšem problém je v tom, že v sobě máme vědoucí duši a ta ví, že jenom jedno rozhodnutí odpovídá čistotě Boží. A to nám duše skrze pocity napovídá.. A tak když toto domyslíme, tak se skutečně můžeme rozhodovat jak chceme (máme svoji svobodnou vůli a do ní nám nezasahuje ani Bůh), ale nerozhodneme-li se řádně, máme smůlu – jsme z toho např. nemocní…
A to jsme se dostali k „vyšší matematice“. Cítíme skrze své pocity – a později i víme, že v každé situaci je jedno řešení řádnější nežli ta ostatní a že my žijeme proto, abychom to rozhodnutí, které je víc v jednotě s Řádem rozpoznali a následně zrealizovali v praxi.
A protože „vyšší matematika“ není záležitost jednoduchá, chybička se tu a tam vloudí teď a vloudila se i v životech minulých. A abychom nezůstali bez pomoci, přijde život další a další a my se ke znalosti matematiky vyšší postupně propracováváme. Jsme tu pro zkušenost své duše.
Když se narodíme, co bylo v minulosti, to zapomeneme. Ne za trest, ale z milost Boží. Proto, abychom se netrápili minulými vinami a mohli jsme vůbec žít, proto přijde milost zapomnění.

Doba je požehnaná a my jsme hledající…
Lidé mi volají a chtějí informace hlubší – třeba právě o dětech. Vidí např. to, že jejich dítě je k nim odtažité, jako by se drželo zpátky, je nejisté, nemohou se s ním napojit tak srdečně a příjemně jako se svými dětmi dalšími. A nevědí proč tomu tak je. Tuší, že by to mohlo mít kořeny v minulosti. Doporučuji vám: netrapte se tím. Žijte svou roli rodiče jak nejlépe umíte – dětem dávejte lásku i moudrost, buďte jim příkladem v tom, že svůj život zvládáte s radostí a s nadhledem, šiřte co nejvíc dobro. Ani se mi to nechce psát, ale musím: nevíte co jste dětem kdy udělali – a to je dobře. Až to unesete, tak se to dozvíte. Kdybych před lety věděla, co jsem lidem v minulosti provedla, nedovolila bych si na nikoho křivě pohlédnout neřkuji si o něm něco nepěkného myslet. Jen bych prosila o odpuštění.
Proces „odčinění svých chyb“ nemůžeme násilně urychlit. Musíte dát dospělým i dětem čas, aby nám sami odpustili. Pomoci tomu můžeme láskou, moudrostí, silou ve smyslu tom, že se z ničeho nehroutíme a jsme druhým oporou. A děti veďme k samostatnosti, k zodpovědnosti, k síle ducha i k čestnosti. Tím se časem dostaneme do situace, kdy se dozvíme úplně všechno. Jako paní Míla v následujícím příběhu (v úryvku ze 4. knihy „Karma v denním životě“).
Nemělo by to však vyznít tak, že všechny rodinné vztahy jsou těžké. Pokud žijeme se svými nejbližšími v lásce, nesmírně si toho važme. A když všechno nejde hladce, volme cestu lásky – tak se dostaneme „na lepší“.

Karmické rodinné trápení paní Míly: „Proč mi to syn dělá?“
Paní Míla mi vyprávěla, jak se celý život trápila se svým synem. Byl „divný“, projevoval vůči ní jakousi nenávist – snad už od narození. Plakal tak vytrvale a úpěnlivě, jako kdyby naříkal, že je u ní. Nevěděla, co s ním má dělat. Ačkoliv mu dávala veškerou péči a lásku jakou uměla, on byl stále „proti ní“. Dokonce jako batole, to mu ještě nebyl ani rok, ji „napadl“ pěstičkami a škrábáním do obličeje i očí a to proto, že zrovna nechtěl chovat a rozhodl se jít na zem. Bylo to dítě, které jí naplno projevovalo nenávist – a to bez ustání, v každé situaci. Nebylo možné se s ním jakkoliv domluvit. Jak rostl, tak vypozoroval, že o něho má matka strach a v podstatě neustále nastoloval mezní situace, kdy unikal jen o vlásek smrti. Ve třech vyšplhal letech na střechu jejich domku tak vysoko, že mu skutečně šlo o život. Ke slovu přišly i nebezpečné zážitky na skalách, na ulici. Jednou to skutečně téměř nepřežil, když ho zachytilo nákladní auto. Bylo to s ním na zbláznění. Když se ho matka ptala proč to dělá, nevěděl.
A k ostatním lidem byl úplně jiný – laskavý a jemný. Něco se dělo a oba nevěděli co.
Role byly jasně vymezené, karty pro tento život rozdané: byl zde syn a jeho matka. Nic na tom nešlo změnit, museli to žít a nějak zvládnout.

Matka se mi přiznala, že když jeho výpady vůči ní překročily všechny meze, objevovala se u ní myšlenka: „Já ho snad zabiji“. Za což se pak samozřejmě styděla a dál vedla svou výchovu, jak nejlépe uměla.
„Týrání“ matky od syna neskončilo ani v jeho dospívání. Stále jí projevoval otevřenou nenávist, neochotu se s ní o čemkoli dohodnout. Vzdoroval nejhrubšími způsoby a neustále. V jeho dospělosti se paní Míla opět ptala, proč to dělal. To už si uvědomoval, že jeho chování vůči ní bylo mírně řečeno „nepatřičné“. Když se nad tím zamyslel tak jí přiznal, že to dělal proto, že ho to bavilo a chtěl to dělat. Ale z jakého důvodu, to skutečně nevěděl. Neuměl vysvětlit proč je tomu tak. Matku částí sebe vůbec neměl rád – a vlastně ani nevěděl proč.

Láska je nejmocnější síla na světě
A při narození do tohoto života prošli oba tzv. „bránou zapomnění“. Propadli se k představě, že existuje pouze jediný a to právě probíhající život. Otisk pocitu v duši v nich zůstal, to ano, ale rozumově k tomu neznali ani hlavu ani patu. A protože oba žili v egu – on matce ubližoval a ona se tím trápila – nic se nedozvěděli celých dvacet let. Teprve až když matka došla do bodu, kdy synovi všechno až do dna odpustila, přestala ho vinit, dala mu svobodu a začala ho milovat láskou universální (praktikovala tři body „Universálního vzorec vedoucího ke štěstí“: 1.bod je „přijímám“, 2. rozhoduji se co nejvíc řádně – vybírám si pravdivou a láskyplnou cestu, 3. řádně konám), tím uvolnila jejich společné karmické sevření. A dala mu šanci, aby se změnil. A posléze skutečně syn její zvýšené vibrace akceptoval a i on pozitivně svou učební látku zvládl.
Láska je totiž nejmocnější síla na světě a žádné, byť hodně koncentrované zlo obsažené v našich skutcích minulých ji neumí trvale odsunout stranou.

Tenkrát: Nenávist až za hrob
Se synem se paní Míla v tomto životě skutečně neviděla po prvé. Setkali se ve středověku jako dva nepřátelé na bitevním poli.
Situace se během bitvy (ne náhodou) vyvinula tak, že jeden voják ležel na zemi, druhý stál nad ním a mečem mířil k jeho srdci (a to byla paní Míla). Tito dva se vzdálili od bitevní vřavy, byli za terénní nerovností a nikdo jiný poblíž nebyl. Vtom ležícímu vojákovi na pomoc přibíhali dva jeho přátelé. Paní Míla (stojící voják) nevěděla, co dělat. Uvažovala, že kdyby ležícího vojáka nezabila, byli by tím pádem proti ní tři a to by pro ni znamenalo jistou smrt. Ze strachu o svůj život bodla. Ten, koho tenkrát zabila, je v současnosti její syn…
„Myšlenkový komentář“ k tomuto příběhu oba zapomněli, ani jeden z nich zpočátku nevěděl, co mezi nimi tenkrát bylo. To, že při jeho zrození matka nevěděla „jakou duši to k ní Bůh poslal“, bylo pro ni samozřejmě milostí. Zátěž ze své viny minulé by byla neunesla.
Už na bitevním poli se „rozdávaly karty“ pro další životy; jak se kdo zachoval, co učinil a jaký byl stav jeho mysli, podle toho žil dál. A v jednom z následujících životů se vrah a oběť setkali… On k ní cítil od prvního okamžiku zrození přesně to, co během umírání na bitevním poli: „Nenávidím tě, opovrhuji tebou a nejraději bych tě zabil.“ Nechuť s ní cokoliv žít, potřebu vrátit jí vše zlé, odpor k ní, bezmocnost, bezvýchodnost, strach – to vše jí po dvacet let podvědomě přehrával.

Aby vztah mezi nimi fungoval lépe, musela ke slovu přijít síla mocnější nežli je nenávist. Veličina, která předčí úplně všechny příšernosti lidmi v minulosti vyprodukované i teď žité – a tou je láska… Láska je jedinou realitou.

Jsme tu pro jinou věc nežli pro bolest a nenávist, byť naše kroky v minulosti byly Dobru třeba i na hony vzdálené. Láska je pravostí pro nás pro všechny. A veškerá „protivenství“, která si neseme z minulosti si teď odžíváme. Život nikoho není bezvýchodný, zbytečný ani dopředu ztracený. Karma na nás čeká třeba celá staletí a jestli jsme někde chybovali, teď jsme tu proto, abychom to napravili.
Karmické vazby žijeme všichni a právě v rodinách se nám může stát, že narazíme na skutečně „tvrdý oříšek“.

Je některý vztah bezvýchodný?
Ale kdepak! Takový se nikde ve vesmíru nevyskytuje. Slovo „bezvýchodný“ v Řádu neplatí, to jsme si vytvořili my lidé v mozku. Nepřesně jím popisujeme úsek života, kdy situacím nerozumíme. Vše co je bez lásky, bez naděje v dobré věci, protknuté strachem či smutkem a dalšími negativními pocity a představami – to je bez významu, neboť když to děláme, tak stagnujeme.

Závěr
A tak se nedivme vztahům s lidmi. Spíš zkusme projít jakoukoliv situací čistě: odpouštějme si nepříjemné pocity i myšlenky, které ze vztahů máme. Veďme své kroky moudře – jako by místo nás naším životem kráčel Bůh. Zlobil by se, trápil, nevěděl kudy kam, divil, byl by smutný, nešťastný…? Nic z toho by neděl a nebyl – to vše jsou výplody omezenosti lidské nebo-li našeho ega. Bůh by dělat jiné věci: miloval, ctil, vážil si možnosti žít a kráčet životem moudře.
A tak ať máte vztahy s vašimi dětmi a potažmo s lidmi v rodině i v širším okolí jakékoliv, uvědomte si, že nic z toho není náhoda. Vy jste ze sebe v minulosti (i v životech minulých) vysílali určité energie: říkali jste určitá slova, měli své osobní myšlenkové úvahy a z toho plynuly vaše skutky. Na ně se „přicůcli“ energie lidí kolem. Vy jste si lidi do své blízkosti coby „andělíčky – trenažéry“ přitáhli. A teď energie společně čistíte. Jak se to daří lidem, to je důležité pro ně osobně, ale pro vás je to vedlejší. Někdo se směrem na lepší nepohne po celý život. Stěžejní však je – a z toho budeme „zkoušeni“ na smrtelné posteli i v životech příštích, jak jsme situace zvládli my. Je to běh na dlouhou trať. Nikdo na tom není hůř ani lépe., všichni máme přiměřeně náročné úkoly. Ovšem nikdy nejsou nad naše síly, ač tak zpočátku vypadají. Je moc dobré, když si tyto hlubší souvislosti začne uvědomovat alespoň jeden člověk z rodu – aby zastavil tzv. „negativní rodovou karmu“. Aby přestal přehazovat nedokonalosti na generace příští… aby začal odpouštět a tím si otevíral pohled dál! Pro ostatní se tímto novým přístupem k životu stane „pomocníkem“, bude pozitivním příkladem. A jestli si myslíte, že se té úlohy ujme někdo jiný nežli právě vy, tak to je možné, ale moc bych na to nespoléhala.
A pokud se zrovna nemůžete domluvit s vaší ratolestí a nebo vás trápí nemoci, bude dobré sáhnout po nabízené ruce Boží a vstřícný krok k vědomé cestě na lepší udělat. Nemoc a jakékoliv trápení je vždycky zprávou, že nejdeme životem právě moc dobře.
Hůř už bylo, pomáhejme jeden druhému, Bohumila Truhlářová, www.cestastesti.cz